Březen 2010

"Owari to Mirai" - reportáž z tábora smrti

19. března 2010 v 22:22 | Tsukiko |  Naše kecy
Titulek článku by se dal volně přeložit asi jako "Konec a naděje pro budocnost" a mimo jiné je to taky název jedné krásné písničky, ale to teď nechme starnou, použila jsem ho tu totiž z poněkud jiného důvodu...
Dneska jsem se zúčastnila exkurze v největším z vyhlazovacích koncentračních táborů, v továrně na smrt. Osvětim jedna, KL Auschwitz, a Osvětim dvě, KL Aushwitz II - Birkenau. A i přesto, že mě mamka předem upozornila na hlubokou citovou působivost, někoho jako já to jen těžko ubrání od následného šoku.
Nemusím snad říkat, jak těžko se mi teď hledají vhodná slova, a to na tom má moje únava jen sotva nějaký podíl. Ale i když mi je těžko a teskno ze všech těch hrůz, jsem teď především šťastná. Proč? Pokusím se to shrnout...

Už v autobuse nás náš pan profesor geografie zahrnoval všemi "zajímavostmi" doby. Ani na mě tak silně nepůsobila ta neskutečně vysoká čísla (7 milionů židů z celé vropy, z toho 1,5 milionu zemřelo tady - muži, ženy, děti). Mnohem víc mě zraňovaly ty nechutné detaily.
...nahnali do plynových komor - i přes tu ocelo-betonovou zeď byl slyšet jejich nelidský křik, když tam asi dvacet minut umírali ve strašných bolestech, proto sedm "esesáků" kolem tunovalo motorky, aby přehlušili jejich volání a nevyděsili zbytečně ostatní obyvatele tábora... ženy a děti zabíjeli hned po příjezdu - jdete se jen koupat, jedete do lázní, říkali jim... popelem potom hnojili pole... z lidských vlasů tkali látky... oblečky mrtvých dětiček rozprodali po německých sekáčích... z tuku těch, které nespálili, vyráběli mýdlo...
Nejhorším slovním spojením celého jeho monologu pro mě bylo "spalovací pece". Nevím proč. Asi mě to jen primitivně "vyděsilo".

Když jsme potom zastavili před budovami Osvětimi 1, začalo mi být mírně nevolno od žaludku a nechtělo se mi dál. Velká fantazie je strašně vzácný dar, vážím si ho, ale jsou i situace, kdy bych se jej s radostí zřekla. Viděla jsem ty stovky lidí, ne nás, ale je, jak jdou tou širokou ulicí - pohublí, s prázdným pohledem, bez kapky víry či naděje, někteří z nich se klátí k zemi a umírají, někteří hladově polykají hlínu, někteří jsou nemilosrdně stříleni. Děti s bříšky nafouklými hladem už nemají sílu brečet, matky pološíleně drtí v náručí svá mrtvá miminka, pro která zkrátka neměly dost mateřského mléka. Všichni jdou jako houf krav, nikdo se po nikom neohlíží, nikdo se nekouká ani nahoru, protože průzračné nebe až moc voní svobodou, která by se pak příliš bolestně zdála být na dosah ruky...

Následovali jsme průvodkyni. Vnímala jsem ji, přesto jsem byla jakoby jinde. Držela jsem se za ruku se svou spolužačkou a dle jejího stisku věděla, že prožívá totéž co já.
Došli jsme k bráně s oním proslulým nápsiem "Arbeit macht Frei" - Práce osvobozuje. A já poklesla v kolenou a cítila, že dál nedojdu. Nemohla jsem.
Ale samozřejmě, že jsem mohla, vždyť to byl teprve začátek! Přece bych se nepřipravila o tolik fascinujících věcí, které tu ještě byly k vidění - ty "zvířecí kotce" pro vězně, ta zeď smrti, u které je stříleli, ty hromady vlasů a bot a oblečení a brýlí a hřebínků a rozbitých hraček, ty plynové komory a moje milované pece na těla - tři dospělá či pět dětských. A stejně úžasná byla ta prostranství, kam, jak nám průvodkyně barvitě líčila, vyháněli do mrazu nahé nově příchozí, mokré a zubožené, běhali tam zmateně jako dobytek, jako blázni, mrzli a nedovolali se pomoci - a já je tam viděla... Byli všude kolem. Na místech, kudy jsme procházeli my. My byli oni. Šli jsme v jejich stopách. Strach. Zoufalství. Bezmoc.


Na téma " "zvěrstva" ve vyhlazovacích táborech za 2. světové války" by se dalo mluvit dlouho (píšu je do uvozovek, neboť pojem "zvěrstva" je zcela zcestný - zvířata by nikdy nic podobného neudělala). Jenže to já nechci. Myslím, že ty tři odstavečky úplně stačí, abych nastínila své pocity. Navíc, utápět se v depresích nad věcmi dávno minulými je sice milé, nicméně naprosto zbytečné. A já přece psala, že jsem z těch míst odjížděla šťastná, ne snad? Ráda bych vám tedy nastínila i tyhle pocity - konkrétně k nim vedly tři silné impulzy.
Vlastenectví, lidská pospolitost a svoboda.

V druhém z obou táborů, v Birkenau, mi z projevu naší průvodkyně a následných sáhodlouhých rozhovorů s přítelkyněmi pomalinku došel ten první.
Ty velké země, Německo, Francie, Itálie, ty, ke kterým my teď vzhlížímě jako k ekonomickým velmocem z G8, a dokonce i naši bratia zo Slovenska - tihle všichni zaprodali své vlastní lidi a především svou hrdost a čest. My ne. My vytrvali.
Ano, uznávám, nikdy v historii jsme nebyli bůhvíjací rebelové, vždycky jsme spíš "drželi hubu" a náš odboj byl povětšinou tajný a jen proto, abychom sami neztratili naději, taky jsme nikdy nevedli válku ani nečinili žádné podobné hrdinské činy. Ale taky jsme se nikdy nepřidali na "stranu zla". Uvnitř, sami mezi sebou a sami uvnitř sebe, jsme vždycky zůstali Čechy. V srdci jsme stále byli čístí a sví, nemuseli jsme se stydět sami před sebou a to nás činilo svobodnými i v dobách poroby.
Jde-li do tuhého, dojde nám, jak moc milujeme ten náš "ráj to na pohled" a nepustíme se jen tak našich tradic a ideií... Tak právě z téhle země já pocházím a jsem na to hrdá!

Pro zbylé dva impulzy jsme se opět vrátili do Osvětimi jedna.
Výzva pana profesora zněla, ať si uděláme na tři hodinky rozchod, než pojedeme domů. Bylo zcela na nás, zda se ještě půjdeme podrobněji podívat do "koncentráku", obejdeme místní obchůdky nebo jen posedíme na lavičce.
Možnost jedna padla ještě dříve, než ji vyslovil - projít si znovu těmi pocity skutečně nepotřeboval nikdo z nás. Proto jsme šli koupit nějaký ten suvenýr a pořádnou čokoládu na uklidnění nervů. Ne všem ale pomůže čokoláda, a proto jsem se vytratila se svou spolužačkou projít do jedné z opuštěných uliček. Celou dobu jsem se snažila přesvědčit ji, ať se vzpamatuje, že smutněním nic nezpraví a život jde dál, ale jelikož jsem sama svoje slova nemyslela nijak vážně, nedivím se, že jim nevěřila.
Když jsme přišly zpátky před vchod, zbytek třídy byl pryč, ale nijak nás to netížilo. Chvilku jsme zklesle seděly, pak jsme přece jen trochu pookřály při házení křupek hladovým krkavcům, kterých tam bylo skoro tak moc jako návštěvníků.
"Hele, vidíš toho Asiata vedle té černošky..? A tu skupinku Japonců támhle?" začala jsem zvesela. Odvětila mi, že teď opravdu nebude unešaná ani ze sebehezčího ťamíka. "Ale ne, to jsem tím nemyslela! Uvažuj přece - není to nádhera? Podívej na všechny ty lidi! Na tu nepřebernou směs kultur, ras, národů, jazyků..! Holocaust je jedna věc, je součástí lidské historie a na tom se nic nezmění, ale koukej! Dívej, co to s lidma dokázalo udělat, sjednotilo je to! Už neexistujou hranice, lidi se spojili a společně bojujou za to, aby se historie už nikdy neopakovala! Jsou tu lidi ze všech koutů světa a každý jeden z nich si zatarceně dobře uvědomuje, kde je a co se tu dělo! Ale stmelilo nás to a my se teď, jako jedna velká planeta, můžeme společně postavit všem extremistům vystrkujícím růžky, víme, co nechceme, a společně to už nedopustíme - dostali jsme lekci a poučili jsme se. Polák stejně jako Němec, Čech stejně jako Slovák, Japonec stejně jako Afričan!"
A v téhle chvíli už byla nálada přece jen lepší.
Účelem exkurze v táboře smrti není lidi znechutit a vyděsit, ale varovat a poučit. A spojit.

A celý ten sladkobolný den byl završen první a poslední situací, co mi dnes dokázala skutečně vehnat slzy do očí. Naštěstí ne smutku, ale dojetí.
Na trávníku před táborem stáli mladíci z Izraelské školy, Ano, Izraelci = ano, židové. Stáli v kruhu, drželi se kolem ramen a pohupovali se do rytmu písně, již sami zpívali. Nebylo třeba rozumět slovům, i když šlo nejpravděopdobněji o nějaké židovské náboženské texty.
Jen si to zkuste představit - Osvětim, místo, kde byl pobit asi milion takových jako oni, jen proto, že měl svou víru. A oni, prapotomci těch, co vytrvali, tu teď stáli, objímali se a zpívali. Teď, po šedesáti letech. Svobodní. Nikdo je za jejich víru nepronásledoval, nikdo je nezastřelil. Naopak, lidé se zastavovali, poslouchali, natáčeli je, zůstávali fascinovaní. Právě na místě, kde jejich společníci našli smrt, oni teď nachází největší pochopení.
Teprve v té chvíli mi konečně plně došlo, co vlastně znamená ono slůvko "svoboda". Když děti těch, co tu byli zabíjeni, tu teď mohou bezstarostně běhat a smát se.
Vlastně už jen to, že si člověk může založit tenhle blog a skrz něj prezentovat svoje názory a myšlenky, bez cenzury, je taková vzácnost! Ostatně i spousty dalších věcí bych si měla vážit mnohem víc než doteď - mám co jíst, kde spát, mám střechu nad hlavou, mám lidi, co mě milují, mám vzdělání a budoucnost, žiju. Ale to jen tak na okraj... ;o)

Doufám, že tato slova se dostala až k některé ze zbloudilých čtenářských duší a že se nad nimi někdo skutečně zamyslí.
Já už mám ale pro dnešek přemýšlení až až. Potřebuju se z toho vyspat. Ne, nebudu mít noční můry. Ne, protože vím, že ti lidé umřeli pro nás - aby nás vykoupili a zajistili nám (povětšinou) uvědomění a mír. Je to snad až moc kruté, ale snažím se říkat si, že to byla lekce, kterou si lidstvo zkrátka musí čas od času projít - stejně jako například potopa světa. Poučit se a pokusit se začít od začátku.
Ano, už teď je mi jasné, že ty budovy tam jako připomínka nevydrží stát věčně, že přijdou další a další generace a lidé pomalu zapomenou, že genocida bude v myslích dětí dětí našich dětí zapsaná jen jako pouhá poznámka ze sešitu dějepisu, a že pak znovu přijde NĚCO, co bude muset i toto lidstvo probudit z naivního snění a prověřit jejich morálku.
Ale dnes ještě ne. Dnes ještě buďme aspoň chvilinku šťastní, oukej....? ;o)
Arbeit macht Frei...